Ten den to bylo nejhorší. Bylo mi na umření. Ona. Ona nebyla jen "pes". Já vím, že spousta lidí to má takhle, blá blá blá. Ale ona, ona cítila. Všechno. Byla zvláštní. Jedinečná. Byla temperamentní. Hlasitá. Když jí něco vadilo, náležitě to dala najevo a nikdy, nikdy se nevzdávala. I přesto, že podstoupila tři břišní operace kvůli linoleu v břichu, nikdy se nechtěla smířit se samotou. Bojovala a zvítězila - pořídili jsme jí kamarádku. Na kterou zprvu pohlížela pohledem jako kdyby právě spolkla kilo citrónu. Ale to by nebyla její hřejivá povaha, aby i společnici přijala a respektovala. K lidem zaujímala zvláštní postoj. Pohledem si je změřila od hlavy k patě a velmi důsledně vám dávala najevo, co si o vás myslí. Byla tak neskutečně hodná. Dříví bych na ní mohla štípat a ona to snesla. Nesnášela, když jsme ji zvedli a chtěli ji pochovat. Vlastně nebyla ten typ kontaktního psa, co se nna vás lepí, přijde a chce pohladit.
Ona nepotřebovala vyjadřovat lásku na povrch, ale uvnitř cítila a city dokázala projevit jinými způsoby. Kdykoliv někdo z naší rodiny jel pryč, každý den ho vyhlížela. Kdykoliv odešla máma do práce a ona byla u mě v pokojíčku a vyhlížela ji z okna. Kdykoliv ji někdo chyběl v naší "smečce", nespala klidně a bylo na ní vidět, že jí něco trápí. Když jste přišli po celém dni unavení domů, dočkali jste se pořádně ledové sprchy pronikavého štěkotu ve smyslu "kde jsi byl, jdeš pozdě. Scházel jsi mi človeče." Jednu dobu dokonce měla uvítací písničku. Haf (nízký ton), poté zvedavá haf haf! a pak střídavě Haf haf Haf.
Vždy když jsem se rozhádala s někým z rodiny, přišla za mnou, a podívala se pohledem, který byl kárající, soucitný a uklidňující navzájem. Jako kdyby říkala "Ty seš nána, že si řekla to a ono. Ale neboj, bude dobře". Přičuchla a odešla.
Neustále nás kontrolovala. I večer, před spaním. Obejít pokojíčky, pak tázavý pohled "jsi tu?" "Ahoj Sissinko, co tu děláš" "Dobrou noc Maruško." Otočila se a svými ladnými krůčky odcupitala pryč.
Jestliže bych měla říct, zda jsem v životě poznala nějakou dámu, byla by to ona. Ano, pes. A co. Její elegance, gesta, její vystupování. Když jsme seděli u stolu, občas si sedla na volnou židli a konverzovala. Cha cha, dyť jen to jen pes, jak asi? Jak? Jeden mluvil dívala se na něj. Domluvil, začal mluvit druhý. Podívala se na něj. A souhlasně přikyvovala. A kafe? To milovala! Kolikrát člověk našel prázdný hrníček. Co teprva medovník nebo snad Mozartovy kuličky? Že jsou v obalu? A co? Sísa si uměla poradit.
Když jsme jí kupovali v začátcích buvolí botičku, už tehdy šokovala svou precizností. Nejdříve rozvazujeme tkaničky! Pak botišku rozebereme a pak, pánové, dejte mi novou, přece to jen jak "trotl" nebudu bezmyšlenkovitě žužlat.
Vážně. Ještě chybělo to dlouhý cigáro a podpatky.
Kéž bych přibarvovala a vymýšlela si. Ale ona taková skutečně byla.
Zvláštní. Nejhorší byl ten den a den poté. Pak jsem se tak nějak jaksi srovnala. Ale čím déle to je, tím více si uvědomuju Síso, jak mi strašně chybíš. Představ si, že se mi o Tobě i zdá. Zdálo se mi, že si jen byla pryč. A že si se vrátila, babčo moje vitální. Miláčku můj. V psím nebíčku si zasloužíš jedno z těch nejlepších míst. Byla jsi dokonalá. A Tvoje dušička, ta si zaslouží jedině život pohádkový. Ty jsi mi toho dala tolik. Teď by jsi ke mně přišla, a zvědavě se na mě podívala pohledem říkajícím "Co se děje, Mářo? Proč pláčeš?" Vyskočila bys. "Ukaž, já ti otřu slzy. A už nebul. Máme jeden druhého. Co více si přát?"
Vidíš zlatíčko. Já teď nemám Tebe a strádám. Není bytosti, která by si to dokázala představit, jak moc. tedy, teď už ne.
Sissi, Síso, Kočičko, Sissinko, Sissuško, Bobinko, Miláčku, Sissino, Sissinečko, Babí. Jediné, co mě utěšuje je fakt, že Ty jsi tu stále. Jen Tě nevidíme viď. Třeba jsi teď někdo jiný. Třeba jsi stále tu tu, jen v jiném světě, který nevidíme. A stále žiješ v našich vzpomínkách. Ale víš. Vzpomínky - občas nestačí....
DĚKUJI TI za to, že jsi nás celých jedenáct let milovala. Nenacházím vhodná slova, jak se s Tebou rozloučit, lásko.
Takže prosté - DÍKY TI ZA VŠE. Nezapomenu na Tebe. Vždycky budeš Sissinka - jednička.
Přála bych si, abys mi ještě alespoň jednou vypila můj šálek kávy.
Tak zdar Bobku.
Haf haf! Haf haf haf.
*M.*
Doufám, že se v tom psím nebe sešly. Moje Jenifr byla taky taková dáma, taky žila jedenáct let. Ikdyž v těch psích se to počítá jinak že? Babičky. Nejlepší. Moc krásný článek.
OdpovědětVymazat